„Zájem kolemjdoucích se projevuje různými excesy.
Taky jsem viděl reklamu na Šamolín.
Jedná se o prášek proti šakalům.
Zjistil jsem, že není pravý, ale to nevadí.
Vždyť zde praví šakali nejsou.“
Troja [83.208.0.xxx]
Pohádka o šakalu
Pod skálou žil jeden šakal. Byl houževnatý jako jelen, silný jako gorila a chytrý jako starý medvěd. Každé ráno vycházel na skálu a koukal se do údolí řeky. Zvěř z celého okolí se shlukovala kolem řeky, aby se napila. Bylo to dobré místo k životu pro šakala. Tak šly dny a roky. Slunce stálo na obloze, šakal už byl pěkný kus chlapa, skála čněla a zvěř pila u řeky.
Ale něco přece kalilo šakalovi jeho radost z žití. Měl v hrudi osten, který ho dovedl pěkně potrápit. S postupujícími roky ten osten pálil čím dál víc a šakal cítil sucho v hrudi. Nevěděl to, ale pomalu mu od palčivého ostnu začalo vysychat srdce. Pomaloučku, rok za rokem se šakal cítil uvnitř stále slabší. Nerozuměl té proměně, jídla a pití měl přece vždycky dost.
Jednoho dne uviděl svůj odraz na říční hladině a k smrti se sám sebe polekal. Působení ostnu už se začalo projevovat i navenek a šakal se začal celý pomalu sesychat. Pokoušel se tedy ostnu zbavit, ale nešlo to, nedokázal jej z hrudi vytáhnout. Po hodinách snažení si lehl na břeh řeky a rozplakal se. Myslel si, že už je s ním ámen.
Z listu lopuchu pozorovala jeho počínání žába. Té se šakala zželelo. Přišla tedy k němu a povídá: „Když mě, šakale, vezmeš na záda, ukážu ti cestu k čarodějovi, který tvoji nemoc vyléčí.“ Šakal se velmi podivil, že se s ním žába dává do řeči a dvakrát se podivil nad tím, co že to mají spolu podniknout. Protože však se na něj žába usmála od ucha k uchu a byla celá pěkně mokrá a vůbec ne seschlá jako on, souhlasil. Posadil si tedy žábu na záda a vyrazili.
Běží šakal savanou a za ušima mu sedí žába. Tak putovali den za dnem, od kaluži ke kaluži, aby se žába mohla trochu smočit a šakal napít. Osten v hrudi ho pálil, ale nedbal na to. Tím spíš, že putování s žábou bylo veselé.Žába vykládala celé dny vtipy, říkačky a básně a taky učila šakala říční písně. Vykládala mu o radostech a strastech žabího života. Šakal se smál až se za břicho popadal.
Tak putovali čtyřicet dní. Oba už byli hodně unavení, když navečer čtyřicátého dne uviděli na obzoru štíhlé věže krásného města v barvě slonové kosti. Středem města protékala veliká řeka a všude voněly omamně sladké čajové růže. Protože městské brány byly už zavřené, rozhodli se, že počkají do dalšího dne a přenocují pod širým nebem.
Druhý den se žába zase posadila šakalovi na záda a vjeli do městských bran. Lidé na ulicích jim smáli a málem by je byli ze samé radosti nad tou podívanou utloukli, kdyby se jim rychle neschovali pod stoly na tržišti. Až teprve pod rouškou tmy se odvážili vydat dál, k chaloupce skrčené u hradeb.
Na žábino zaklepání jim otevřel starý vetchý muž. Když spatřil dvojici, byl bez sebe radostí. Vzal žábu do ruky a začal s ní tancovat po místnosti. Šakal jen koukal, co to ti dva vyvádějí. Muž dal náhle žábu na stůl a třikrát se jí poklonil. Pak se poklonil i šakalovi. Pak muž se žábou tiše a vzrušeně hovořili a šakalovi se z těch tajností začaly mhouřit oči. Když se za chvíli probral, celá místnost byla ozářená světlem svící. Oba se na šakala usmívali a pak žába řekla: „Tohle je náš dobrodinec a velký čaroděj, jehož jméno nesmíme vyslovit.“ Šakal se tedy také představil.
Čaroděj mu povídá: „ Vítám tě, milý příteli, už jsem slyšel, co tě ke mně přivádí. Palčivý osten v hrudi je těžká a ponurá nemoc, která postihuje hodně často šakaly žijící osaměle u řek pod skalou. Ale řekni mi příteli, jak se v posledních dnech cítíš?“.
Šakal chtěl začít vyjmenovávat svoje obtíže, ale při poslední otázce si uvědomil, že už ho vlastně osten v hrudi nepálí nějaký ten čas. A čaroděj pokračoval: „Podívej se do zrcadla“. A šakal v zrcadle, které vypadalo jako říční hladina, uviděl veselého a divokého šakala! Jen trošku pohublého dlouhým putováním, ale po seschlosti ani památky! A vesele vyskočil a kolem chalupy se zatočil. „To žába tě vyléčila, její veselé písničky a taky tvoje dobrá nálada rozpustily osten, který ti přestal užírat srdce a ono se uzdravilo a s ním i ty“ řekl čaroděj. Šakal byl najednou hrozně šťastný a přihnal se k žábě a dal jí čumákem šťouchanou pusu.
Ale co se nestalo! V tu ránu se z žáby stal člověk – dívka se zelenýma očima, zelenými vlasy a s velikou pusou trochu jako žába. A jen co se vzpamatovala, vece šakalovi: „Děkuji ti za vysvobození. Jmenuji se Zoe.“.
Šakal jen koukal. „ Byla jsem zakletá do žáby za to, že jsem byla dřív sobecká a závistivá. A vysvobodit mě mohlo jedině to, že bych si upřímně přála vyléčit usychající srdce. Tvoje srdce je zdravé a já jsem volná.“ A pěkně, ale smutně se na šakala usmála.
Zakoukala se totiž milá žába-Zoe během putování do šakala. A šakal zůstal stál jako opařený. Místo radosti z vyléčení ho zabolelo tam, kde měl dřív jen sucho a pusto. Jeho žába už není a místo toho je člověk. I když jak se tak na Zoe koukal, hodně mu žábu připomínala. Tak ještě chvíli o tom různě přemítali a pak šli spát.
Několik dalších dní si pak šakal s dívkou prohlíželi město a nebo chodili na dlouhé procházky k řece. Byla veliká a krásná ta řeka a kus za městem pak začinala savana a kolem táhly stáda zvěře. Byla tu i skála a za ní hustý les. Šakal s Zoe to všechno viděli.
Bydleli pořád u čaroděje a ten je pozoroval, jak jsou den za dnem víc a víc spojení a zároveň rozdělení, jak jen člověk a zvíře mohou být. Jednoho dne už se na to nemohl déle koukat a po večeři povídá: „Už to vaše trápení nemůžu vidět. To musí přestat. Jeden z vás se musí přemiklíkovat. Zoe asi ne, to by jí mohlo dvakrát po sobě v tak krátké době uškodit. Přemýšlejte o tom.“
A oni přemýšleli, radili se a za chvíli se ozval šakal, že co by se s tím teda dalo dělat. Ale nebylo mu lehko při představě, že už nebude šakalem. Pak si na druhou stranu zas vzpomněl, že coby šakal stejně málem sám od sebe uschl a rozhodl se, že lepší život veselej, než uschlej.
A čaroděj přinesl slavnostně malou plechovou krabičku. Setřel z ní prach a všichni spatřili nápis Šamolín. A pak řekl:„ Jedná se o prášek proti šakalům. Zjistil jsem, že není pravý, ale to nevadí. Ani ty už nejsi pravý šakal.“ a s těmi slovy foukl prášek z krabičky šakalovi na hlavu, a ten spatřil před očima samé andělíčky, jak se stáčejí do rychle se otáčejícího trychtýře a točili se čím dál rychleji a rychleji...
Když se probral, ležel na posteli v chaloupce a byl člověk. Chvíli mu z toho bylo nanic, ale pak si vzpomněl, že přece býval houževnatý jako jelen, silný jako gorila a chytrý jako starý medvěd. Tak si vzal šakala na pomoc a vyšel ven z chaloupky za Zoe.
